O špatných mapách aneb digitalizace 19. století
Za umořování státního dluhu platíme horentní sumy a heslem dneška je šetření. Hlavně v kultuře, zemědělství a stavebnictví. Máme však šetřit bez ohledu na kvalitu?
Alfou a omegou pokroku se v 21. století stala digitalizace. Máme digitální fotoaparáty, kamery, stále menší a výkonnější počítače, tablety a mobilní telefony, digitalizují se archivní materiály, knihy i mapy.
U map, hlavně katastrálních, bych se jako zeměměřič rád zastavil. Digitalizace sama totiž žádné podstatné zlepšení nepřináší. Laik se sice v mapě lépe orientuje, jsou pevně dány souřadnice lomových bodů hranic pozemků a rohů staveb, ale to je právě úskalí.
Pevně dány souřadnice bodů, ale jakých? Nikoli měřených současnou zeměměřickou technikou nebo technikou z doby před rokem 1990, kdy se všechny měřené údaje, to je délky, úhly a výšky, v terénu ručně zapisovaly do zápisníků. Dokonce ani ne měřených v 30. letech, kdy inženýr Josef Křovák určil dodnes závazný Souřadnicový systém Jednotné trigonometrické sítě katastrální.
Digitalizují se totiž mapy Stabilního katastru, vzniklé v sáhovém měřítku 1:2880 v první půli 19. Století. Tehdy se mapy rýsovaly v terénu na měřickém stolku a pak se zhruba každých 20 let překreslovaly. I při precizní práci posun rýsovacího pera o pouhé dvě desetiny milimetru, což je nejmenší rozlišovací schopnost lidského oka, posunul hranice o půl metru!
Mapový list na papíře se před převedením na nesrážlivou plastovou fólii srážel jinak v podélném a jinak v příčném směru. Vznikaly tzv. ostrovní mapy - na každém mapovém listu bylo zakresleno jen jedno katastrální území, pokud jím procházela katastrální hranice, bylo sousední katastrální území zakresleno zase na jiném mapovém listu. Až později se kresba z těchto dvou a více listů spojovala do jednoho mapového listu. Nechci vám malovat čerta na zeď, ale chyby na stycích katastrálních území a mapových listů mohou být i deset metrů.
A teď ta digitalizace. Pokud si někdo myslí, že digitalizací se mapa zpřesní, je na omylu. Dílčí zpřesnění jsou, díky přepočítaným geometrickým plánům, které v průběhu uplynulých desetiletí zeměměřiči změřili a které jsou archivovány na katastrálních úřadech.
Ale jinak je taková mapa stejně nepřesná, jako byla v grafické formě na papíře nebo plastové fólii. Pozvěte si geodeta na přeměření vašeho pozemku a on zjistí, že hranice mezi vaším a sousedním pozemkem, nikdy dříve nezpochybňovaná, sahá třeba tři metry za váš plot. A pokud to je zeměměřič, který se ani neobtěžoval geodézii vystudovat, pouze v čase nedostatku geodetů v 90. letech nastoupil do geodetické firmy a „zapracoval se“, bude vám tvrdit, že máte pruh pozemku široký ony tři metry skutečně připlocený a budete si muset zaplatit vyhotovení geometrického plánu, nechat udělat odhad ceny nemovitosti, zaplatit právníkovi za sepsání smlouvy, tisíc korun za kolek na katastrální úřad - ale hlavně se vyrovnat se sousedem, za jakou cenu vám váš vlastní pozemek prodá.
Druhou variantou je stavba nového plotu. Co je lepší? Asi si toho geodeta nezvat. Ale nevíte, jestli si ho nepozve váš soused s nápadem „co kdyby mi mělo patřit něco za plotem, je tam pěkná meruňka, vinný sklípek…“.
Tyto nesrovnalosti může odstranit pouze obnova katastrálního operátu novým mapováním, kterou provádí Český úřad zeměměřický a katastrální, pod který patří katastrální úřady. I když je takovéto mapování nákladná záležitost a práce na jednom katastrálním území trvá i několik let, myslím, že je to dobrá investice, která se vyplatí, a ocení ji každý vlastník nemovitosti. Jistě, byla by to „hladová zeď“, která by zaměstnala lidi z oboru geodézie a kartografie. Výsledkem by však byly kvalitní digitální katastrální mapy (ne pouze digitalizované, měřené v 19. století), které budou v příštích desetiletích dobře sloužit.
Jiří Rambousek, zeměměřič a kartograf